V parném létě 19. 7. 1984, maminka tehdy sbírala rybíz a do porodnice dojela tramvají, tuším :-) A jsem jí za to vděčná.
Asi jako většina z nás mateřskou školku, základku. Pak přišel v páté třídě gympl, pár semestrů vysoké, leč nešťastně zvolený obor, proto jen pár. A protože mne to tehdy pořád táhlo k divadlu (geny nelze popírat), absolvovala jsem nakonec na Vyšší odborné škole informačních služeb v Praze, obor kulturní management.
Hned při studiu jsem nastoupila do Městských divadel pražských, kde jsem měla na starosti PR, marketing, web atd. Následně jsem se ocitla ve Švandově divadle a zůstala tam nádherných pět let. Odcházela jsem z pozice vedoucí Obchodního oddělení, marketingu a PR, abych se po hlavě vrhla do nejdůležitějšího zaměstnání v mém životě. Porodila jsem syna a věnovala se mu naplno až do té doby, než dozrál k nástupu do školky.
Mám za sebou různé veřejné výstupy... :-) V každém případě, celé dětství jsem hrála na housle, zpívala v Pražském dětském sboru prof. Staška, někdy v divadle, občas v televizi, občas po světě. A něco dalšího na mne jistě ještě někde čeká.
Je jich mnoho, tak bych to shrnula. Ráda pracuji s tím, kdo je pro mne autoritou, od koho se učím a koho si považuji. Mám to štěstí, že můj současný šéf je jedním z nich.
Všemi. Protože od každého na světě, i od toho, který nám nesedí, se člověk může něco naučit. A tak se inspiruji všude, kudy projdu.
Každý den. Vždycky večer. Snažím se vzpomenout alespoň na jeden moment toho dne, který mi vykreslil úsměv na tváři, nebo vehnal slzy do očí, nebo mě prostě jen tak obyčejně zasáhnul. A když to dokážu, pak si říkám, že je všechno v pořádku.
Jedno mé osudové setkání (však on ví). A pak taky zdraví všech, co mám ráda.
Tajím. A tak to i zůstane.